Musela opustiť syna

Autor: Marie Stracenská | 9.1.2012 o 8:52 | (upravené 9.1.2012 o 9:04) Karma článku: 15,57 | Prečítané:  1977x

„Volali mi pravnoučata, domlouvali jsme se, kdy přijedou...", tak začala telefonát so mnou pani Miluška Havlůjová. Pravnúčatá? Vnúčatá jej detí? Možno jej syna? Toho syna, na ktorého sa idem práve pýtať - pretože keď mal rok a pol, zverila ho do opatery iných? Trvala na svojich zásadách, odmietla podpísať spoluprácu s ŠtB. A na jej vzťahu so synom sa to dodnes podpísalo. Počkám, kým sa pri telefóne usadí. A začínam sa pýtať. Na fascinujúci, prekvapujúci a možno nepochopiteľný príbeh, ktorý sa začal koncom druhej svetovej vojny.  

Když se začala druhá světová válka, můj tatínek byl aktivní v odboji na Rožmitálsku. Brdy jsou dost zalesněné hory, vždy to bylo velmi zvláštní místo. Už v roce 1939 tam tatínek zakládal a financoval odbojovou činnost. Měli jsme pilu, dodávali jsme dříví a hajným v arcibiskupských lesech pomohli vybudovat úkryty, takové zemljanky. Skrývalo se tam v průměru asi 50 lidí během roku. V roce 1944 na tátu přišlo gestapo a on musel utéct. Když ho nechytli, zavřeli moji maminku. Nejdřív byla ve Klatovech a pak v Malé pevnosti v Terezíně. Tam onemocněla na tyfus. Nemoc tam tehdy zahubila tisíce vězňů. Pro ni byla nakonec štěstím. Kdyby byla zdravá, tak by gestapáci, kteří nenašli tatínka, v roce 1944 odsoudili a popravili. Soud byl v Praze, padlo několik trestů smrti ve skupině, která pomáhala v odboji. Němci ale nechtěli rozvážet tuto hroznou chorobu po jiných věznicích a maminku dokud nebyla negativní, nenechali ji opustit Malou pevnost Terezín. Vyléčila se v únoru 1945, byla kost a kůže, až tehdy ji převezli na Pankrác, ale tou dobou už ji nesoudili, dostala jen razítko „nežádoucí". V pětačtyřicátém roce po osvobození se táta vrátil domů z ilegality a maminka také, to byl zázrak. V mnoha rodinách to tak nedopadlo. Otec za tu svou činnost dostal Válečný kříž.

 Ale táto radosť netrvala veľmi dlho...

Měli jsme majetek, pilu, kolem sta zaměstnanců. To se komunistům nelíbilo. A navíc se stala další věc. Můj táta ve válce zachránil život jednomu učiteli z Ukrajiny. A ten ho varoval: „Vy si neumíte představit, kdo jsou Rusové. Vy tady na ně čekáte jako na osvoboditele, ale co my jsme na Ukrajině s nimi museli zažít, to bylo hrozné." A  otec na Sjezdu partizánů v únoru 1948 tato slova tlumočil. Varoval před komunistickým terorem. Čímž si de facto podřízl větev. Tatínka zavřeli v roce 1948. Sebrali ho 21. prosince a soud byl 23. prosince, těsně před Vánocemi. Ani jsme mu nemohli obstarat obhájce. Odsoudili ho na jeden rok těžkého žaláře. Za to, že v době okupace měl udávat své zaměstnance nemocenské pojišťovně, že nedochází do práce. Nic si neověřili. Táta strávil čtyři měsíce ve vápence a zbytek v uranových dolech na Jáchymovsku. Celý rok si odseděl.  To byla hrozná křivda. Já jsem to nemohla snést.

K tomu sa pridalo aj znárodnenie...

Pilu i všechny peníze nám vzali hned po únorových událostech. Byli jsme s v úzkém kontaktu se Schwarzenberky. Oni měli lesy, my pilu, byl to víc, než obchodní vztah, bylo to přátelství. Schwarzenberka i mého otce zavřeli. Okamžité po znárodnění zakázali vstup na pilu o mému dědečkovi, kterému bylo 77 let. On ji vybudoval. Dědeček dostal vzápětí srdeční záchvat, přestal jíst, přestal mluvit, a za tři měsíce umřel.

To všechno na mně působilo jako obrovské bezpráví. Já jsem věděla, že můj táta byl hrdina a zasloužil si válečný kříž. A teď ho odsoudili retribučním soudem, stejným jako soudili kolaboranty. To byla taková nespravedlnost!

Tak jsem ten rozsudek vzala a donesla jsem ho do Ligy pro lidská práva. Liga upozorňovala zahraničí na  bezpráví, které se tu dělo. Bylo mi dvacet let a obíhala jsem všechny instituce, žádala jsem o obnovu procesu. V Lize však tehdy zřejmě už byl někdo z StB. Tím jsem se dostala do jejich povědomí. A už mě měli pod dohledem, sledovali mně.

A když se táta vrátil z Jáchymova v roce 1949 a mluvil, jak v uranových dolech žijí lidé a jak je nutí pracovat, fárat v nelidských podmínkách, bylo to hrozné. Vyprávěl, jak ti bachaři v Jáchymově vymáhali spolupráci na lidech, kteří nebyli tak silní. Z jedné sednice chtěli muži utéct a někdo je zradil. Bachaři je postříleli a tento udavač potom spáchal sebevraždu. A táta říkal - to bylo hrozné, jak mohl zradit ty kamarády.

Vyprávěl to všem lidem. I jeho jsem dovedla do Ligy pro lidská práva.

Já jsem nemohla snést tu křivdu, kterou na tátovi spáchali, nemohla jsem se s tím vyrovnat. Byla jsem vychovaná ve vlastenectví, a teď najednou někdo takto znectí mého tátu - který zachránil desítky ruských utečenců, živil je, obstarával jim jídlo a šatstvo, byli mu vděční za život.

To, že ste sa dostali pod drobnohľad Štátnej bezpečnosti vás viedlo od jedného výsluchu k druhému. Na jednom bol s vami váš malý syn, mal len štrnásť mesiacov...

Věděla jsem, že komunistům se nedá věřit. Že jsou proradní. A - já jsem věřící člověk. Chtěli podepsat spolupráci. Ale copak po tomto, po těchto zkušenostech jsem mohla věřit, že mne pustí domů? Váhala jsem a modlila jsem se: „Panebože, prosím tě, pomoz mi." A najednou, jako když spadne jakýsi opar, otočila jsem se  a řekla - nepodepíšu.

Jak já bych to unesla... I kdybych se vrátila domů - abych udávala lidi? Za jakou cenu? V duchu jsem si myslela, že mne musí pustit, když mám malé dítě. Při prvním výslechu, kde jsme byli spolu, mi ho najednou dva takoví otrlí vazouni vytrhli z klína křičeli: „Dejte toho spratka pryč!" Ta krutost, s jakou s ním zacházeli! Popadli ho a strčili ho do malého kamrlíku a tam ho drželi několik hodin. Bál se sám mezi spisy a šanony. Slyšela jsem ho plakat a pak ho ke mně pustili vyhladovělého, pokakaného a zcela vyčerpaného. Po tomto všem já bych s nimi měla spolupracovat? 

Věděla jsem: doma zůstala moje maminka - vlídný laskavý člověk, moje babička a můj muž. Byla jsem si jistá, že se o něj postarají. Nemohla jsem tušit, že dostanu pět let. V tu chvíli vás tolik nenapadne. Dítě bylo v bezpečí. Nemohli ho nikam odvést. Ale za jakou cenu bych já mohla podepsat tajným spolupráci a vrátit se za ním domů? Před tu maminku, která tak trpěla. Před všechny, udávat...

                

 Mali ste so synom a rodinou nejaký kontakt?

Každých 6 týdnů jsem dostávala dopisy, které mám u sebe. Maminka psala Tomáškovi deník, jak a co se děje, takže jsem měla o něm zprávy. Ale při návštěvách se ke mně nehlásil. Zaplatila jsem tu daň, že pro něj zůstala do koce svého života nejdůležitějším člověkem moje maminka.

Aké bolo vaše stretnutie po takom dlhom čase? Čo o vás Tomáško vedel? Spoznal vás?

Když jsem se vrátila z vězení, díval se na mně jako na cizí osobu. Odešla jsem, když měl rok a půl, vrátila se za dva roky. Za tu dobu navázal vazby s lidmi z jeho okolí. Muž říkal mojí mamince „máti" a tříletý chlapeček to převzal - pro něj byla máti ona. Byla vlídná, laskavá, opatrovala ho, můj muž ho má neskonale rád. Bylo to kruté, já jsem byla vedlejší. Ale...  kdoví, kdybych podepsala, co by po mně chtěli. Vím, co se stalo tátovi... Nebylo kam utéct.

Aké boli tie prvé spoločné roky? A ako sa spolu máte teraz?

Bylo těžké. On si na mně musel zvykat. Byla tu pořád moje maminka, babička  a můj muž. On byl pořád v tom svém prostředí, já jsem byla cizinec a on pozorovatel. Z vězení jsem si donesla tuberkulózu a navíc jsem si zlomila nohu, jen jsem se vrátila, hned jsem několik měsíců strávila v nemocnici.

V roce 1958 mi dovolili ještě jedno dítě. Přišla na svět malá holčička, na kterou jsem se nesmírně těšila. A ten malý Tomáš pořád pozoroval. Až mnohem později o tom byl schopný vyprávět. Stejně jak o tom, když byl zavřený v tom policejním kamrlíku. Až za mnoho let mi byl schopný povědět, jak se cítil odstrkovaný i malou Renatou. On byl vlastně nejvíc postižený človíček. Odnášel to, já i on.

Teď je synovi 60 let a pořád se nedokáže úplně otevřít. Musel v sobě hodně překonat a vinna jsem byla já. Má tři děti, tři vnoučata. A až teď ho přemluvili lidé v nadaci Post Bellum, aby mi předal cenu za statečnost. Řekli - máma si to zaslouží. Nedoufala jsem, nešel se mnou nikdy ani k psycholožce, držel tu bolest v sobě. Ale v poslední době jakoby začalo svítat. Zlomilo se to, když se mu narodila vnoučata. Možná díky nim. V té době jsme k sobe začali nacházet cestu.

Teraz, keď už všetko viete a mohli ste sa rozhodnúť zas. Aké by to bolo?

Musíte se dostat do té situace, toho hrozného bezpráví. My jsme neměli peníze. Třeli jsme bídu, přestože jsme předtím byli bohatí lidé. Ale to nebylo to nejhlavnější. Ta ukrutná křivda! Dědeček umřel, protože ho někdo utrápil. Můj táta šel do vězení a vyprávěl takové hrozné věci. Já nemohla jít studovat. Maturovala jsem v roce 1948, říkalo se, kdo bude mít vyznamenání, půjde na vysokou školu. Ale pak mi řekli ne, tvůj táta je zavřený. Nebyla jsem podle posudku vhodná na studium. Sama jsem se přihlásila na angličtinu. Mluvila jsem německy, za okupace jsem se nemohla nenaučit němčinu, na francouzském gymnáziu jsem se naučila francouzštinu. Doufali jsme, že to praskne, proto jsem se sama učila.

Když jste takto ze všech stran jako fackovací panák, jinak nemůžete jednat. Buďte šťastná, že si to ani nedokážete představit. A pomohla mi i víra v Boha. Já jsem neměla jinou volbu. Statečná bych byla, kdybych mohla volit - toto ztratím, toto získám. Já to neměla. Někdo mi řekl, že jsem statečná. Já se tomu bráním. Stateční můžete být, když máte na výběr. Já nejsem hrdinka ani statečná. Dnes jsem jen matka, která si po létech hledá cestu ke svému synovi.

     

O jej príbehu som sa po prvý raz dozvedela pred rokom. Nerozumela som. Mama, ktorá si radšej zvolí väzenie ako čas s osvojím maličkým synom? Neverila som, že taká statočnost môže existovať. A chcela som sa s tou mamou stretnúť a pozhovárať. Je chorá a navyše sa stará o chorého manžela, stretli sme sa teda cez telefón. Po celý čas hovorila pokojne, chvíľami cez slzy. Bolo cítiť, ako sa jej spomienky vracajú a veľakrát odmietla slová o svojej statočnosti.

Nevravím, že dnes jej už rozumiem. Nezažila som, nepochopím celkom. Ale už viac si viem vysvetliť to ťažké rozhodnutie. Ktoré, ako sama vraví, rozhodovaním vlastne nebolo.

Ďakujem. A želám veľa sily, šťastia a lásky...

 

 

Foto: internet, Post Bellum

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Slovák pomáha pri Mosule: Tu sa bojuje proti najväčšiemu zlu

Neumytý, neoholený, hladný. Po troch dňoch na fronte chce OLIVER VALENTOVIČ len teplú sprchu, pivo a pizzu. Pomáha pri irackom Mosule.

KOMENTÁRE

Koaličný Kotleba? Smer sa už vôbec nehanbí

Snaha kontrolovať moc je natoľko prioritná, že všetko ostatné ide bokom.


Už ste čítali?